O motivaci
Každý dobrý učitel ví, že jeho úspěch u každého žáka je podmíněn v zásadě třemi věcmi. Tou první jsou schopnosti žáka, druhou je jeho motivovanost k učení a třetí je učivo a jeho způsob podání. Nemůžeme člověka učit něco, na co nemá schopnosti (např. sportovního antitalenta přemet). Zrovna tak to ale nenaučíme sebeschopnějšího jedince, pokud ten nebude chtít. No a do třetice, pokud nebude mít vyučující sám dobrou znalost daného problému a nebude schopen ho náležitě vysvětlit nebo předvést, proces učení bude opět ohrožen.
Stejný princip platí i u koní. U běžných jezdců se jen vyjímečně stane, že se jim dostane rukou kůň, který prostě není schopen dostát nárokům, které na něj výcvik klade. Čím vyšší požadavky máme, tím větší je šance, že se dostaneme k samotnému stropu schopností zvířete. Téměř každý kůň je schopen přejít parkúr Z, do S se ale již každý nedostane ani při kvalitním výcviku. A naopak, může být sebetalentovanější kůň a pokud jezdec (a trenér) nedosahuje jeho kvalit, úspěchů ve výcviku nedosáhne. Ovšem co ta třetí veličina, motivovanost? Obvykle se za potřebné považuje kůň s dobrými předpoklady a dobrý trenér, ale často se zapomíná, že k tomu, aby se kůň optimálně učil a tudíž měl dobré výsledky, by měl i on chtít, tedy jít ochotně a s chutí dopředu a reagovat na nejjemnější pomůcky. Přestože koně nepochybně rozpoznají, že vyhráli dostih či parkur, určitě to není nic, co by je motivovalo během dlouhých měsíců přípravy. Je to asi stejné jako motivovat dítě na ZŠ prohlášeními, že když se bude dobře učit, může být lékařem jako tatínek. Je zajímavé, že co se vztahu motivace a schopností jedince týče, psychologické výzkumy tvrdí, že na elementární úrovni (řekněme ZŠ) je motivace více zodpovědná za úspěch či neúspěch učení než schopnosti, jak se požadavky zvyšují, poměr se zvolna obrací. Samozřejmě, nemůžeme toto brát u koní doslova, jen tím naznačuji, jak je motivování k práci důležité a že stojí minimálně za trochu zamyšlení. Všichni vídáme na jízdárnách a na závodech znuděné koně, kteří buďto šlapou jen setrvačností a nebo se naopak řítí vpřed ve snaze být co nejrychleji pryč. Extrémem jsou pak koně odmítající pohyb vpřed a vstup na kolbiště, ale tam budou nejspíše i další problémy než jen nedostatek motivace. Zde by bylo možná na místě (ne-li již pozdě) uvažovat o tom, jak pro koně učinit výcvik příjemnější, jinými slovy, jak ho motivovat k ochotě a spolupráci s jezdcem. Výchozím předpokladem je vzájemný vztah člověka a koně, pokud se kůň bojí nebo naopak jezdce nerespektuje na základní úrovni, bylo by předčasné přemýšlet o motivaci. Předpokládejme ale, že nejsme úplní začátečníci a problematiku respektu máme vyřešenou (jak jsem již uvedla minule, v tomto seriálu se tímto fenoménem zabývat nebudu, protože se obávám, že to není věc, která by se dala výrazněji ovlivnit povídáním a spíše je třeba pozorovat a požádat o pomoc zkušenějšího, jsou-li v této oblasti nedostatky). Pokud nám tedy kůň důvěřuje a neplní naše povely jen ze strachu, máme velmi dobrou pozici k tomu, že se nám bude snažit vyjít vstříc a "domluvit" se s námi. Velká část výcviku je totiž právě o tom, že kůň se učí chápat naše požadavky a adekvátně reagovat. Tento proces zbývá doplnit vhodnou motivací, aby tato snaha zvířeti zůstala. Podívejme se tedy, čím vším můžeme koně motivovat. Přitom musíme vycházet především z jeho potřeb. Které přicházejí v úvahu? Každého napadne v první řadě potrava. Ještě před ni bych ale postavila cosi, co bych asi pracovně nazvala "mít klid." Kůň má tendenci instinktivně šetřit silami, zbytečně se nenamáhat a vyhýbat se nepříjemným podnětům. Pokud tedy cvičíme cokoli, nejlepší odměnou pro zvíře je okamžik, kdy povolíme otěž (příp. sundáme stájovku) a dáme mu pokoj (toto se samozřejmě týká pouze koní, kteří mají dostatečnou pracovní náplň a podněty, pokud se jen nudí ve výběhu nebo stáji, je to jiná situace). Umění v nejlepším přestat je prvním krokem v motivování koně. Nic ho neotráví víc než chození dokola přes kavalety, provádění přechodů či monotónní ježdění na velkém kruhu. Je to jeden z důvodů, proč se doporučují raději kratší a častější lekce než jedna dlouhá a proč se obtížné nebo nové cviky zařazují na konec hodiny (není to ale důvod jediný). Předpokládám, že tahle zásada je obecně známá, ale velice často opomíjená. Pokud chceme tedy napravit zkaženého koně, oživit líné zvíře nebo se jen vyvarovat pozdější nudy, dodržujme pečlivě, že pokud kůň provede nový či obtížný cvik bezchybně, nežádáme po něm ihned opakování, ale odměníme ho alespoň chvilkovým pohovem, případně i ukončením práce. Totéž se týká i práce na ruce, pokud zvíře zareaguje třeba na náš tlak žádoucím způsobem, tlak okamžitě povolí a kůň smí zůstat stát. Dalšími příklady velmi rozumného využití této metody jsou i Parelliho hry, kde se této motivace hojně využívá a v neposlední řadě i již popsané zcitlivování na holeň, kdy pokud kůň správně zareaguje, tlak povolí a kůň je odměněn pohovem. Motivace pouze povolením tlaku a "dáním pokoj" by sice možná mohla být dostačující, ale rozhodně ne optimální. Přidejme proto další možnosti. Pro zvíře není odměnou samotné vykonání cviku, ale je pro něj odměnou, pokud cítí, že vykonalo něco, s čím je spokojený ten, jehož respektuje a má k němu dobrý vztah (ne tedy pouze jezdec). Neobávejme se tedy dávat zvířeti co nejčastěji při výcviku zpětnou vazbu. V negativních případech to zachytí nesprávné jednání už v zárodku, pokud kůň postupuje správně, velmi ho to povzbudí. Z vašeho celkového chování by měla být patrná radost nad úspěchem, koně se velmi dobře naučí číst řeč vašeho těla a samozřejmě hlas je účinným pomocníkem nejen u mladých zvířat. Nemám tím na mysli, že by se měl kůň hladit a chválit za každý běžný krok, ale je především při učení nových prvků je klíčové, aby byl neustále v kontaktu v cvičitelem (jezdcem) a věděl, že tohle je správné. Zejména u labilnějších koní to má velký dopad na jejich klid a soustředění. Mluvte tedy na svého koně při výcviku co nejčastěji a soustřeďte se na něj v každé minutě práce. Nezapomínejte, že i ježdění na jízdárně je práce hlavně psychická. Pokud zvíře cítí, že se plně soustředíte, bude se soustředit i ono a o to více se bude snažit a vychutná si pak i moment, kdy ho finálně pochválíte a dáte pohov. Možná jsem teď trochu odbočila, ale domnívám se, že tohle mělo být řečeno. Stručně tedy zrekapituluji, že motivace je klíčová pro úspěch ve výcviku a jednou z nejúčinnějších je pro koně "pohov". Kromě toho také kůň velmi citlivě vnímá rozpoložení a soustředění svého cvičitele a sám je motivován k práci, pokud se cvičitel soustředí, je s koněm v neustálém psychickém kontaktu a neustále mu poskytuje zpětnou vazbu, která by měla být pokud možno co nejvíce pozitivní.
Pro většinu koní představuje největší odměnu ukončení práce "v nejlepším", odsedlání a puštění do výběhu.
Příště: další možnosti motivování