Další způsoby motivace
Minule jsme si probrali dva nejzákladnější způsoby, jak koně motivovat pro spolupráci, velmi zjednodušeně řečeno, být na něj naladěni a neustále s ním komunikovat, umět včas povolit tlak a v nejlepším přestat.
Dnes se dostaneme k taktilním podnětům, tedy především pohlazení a polaskání jako odměně. Jak už jsme si řekli v kapitole o hmatu, koně tyto podněty velmi dobře diferencují a mají z nich zjevné potěšení, i když se zdá, že je to velmi individuální, jistě všichni známe koně mazlivé a koně, kteří dotyky moc neprožívají. Je ale dobré, pokud jezdec ví, co se jeho koni nejvíce líbí a za odměnu mu to dopřeje. Může to být pohlazení po krku, poškrábání na kohoutku nebo pod hřívou. Kůň vnímá jednak příjemný dotyk, jednak signál, že jezdec je spokojený, tím tato odměna působí vlastně dvojmo. Je sporné, zda mají koně nějaký požitek z poplácávání na zádech, tam bych viděla efekt spíš psychologický. Jen pro zajímavost, v létě kdy lítají mouchy, může být pro koně nejpříjemnější odměnou, pokud mu jezdec třeba bičíkem poškrábe prsa a oklepe mušky z břicha. Spolu s pohlazením nebo jiným dotykem by měl jezdec ocenit koně i hlasově, protože hlazení nemusí být vždy jen za odměnu, ale zvíře se to naučí rozlišovat.
Velmi sporná je motivace pamlsky. Já se domnívám, že v určitých momentech mohou být pamlsky velmi užitečné, ale pouze při dodržení několika zásad. Jednak, pamlsek (stejně jako jiné formy odměny) by měl přijít neprodleně po provedení cviku, aby měl nějaký efekt. Udám příklad, lidé často odměňují koně za správné překonání překážky. Myslím si, že kůň si již nespojí pamlsek se skokem, jelikož mezitím ještě následovalo srovnání se po skoku, zpomalení a zastavení. Ale je možno (a u temperamentních a nervózních koní i výhodné) pamlsek podat, neboť kůň je schopen si jej spojit s tím, že po skoku se zpomalí a zastaví (tj. výborná prevence a náprava utíkajících koní, ale pozor, aby se klidnější kůň nenaučil po skoku svévolně zastavit). Další zásadou je, že pamlsek nesmí být vyžadován. Jakmile se kůň naučí, že po určitém úkonu následuje pamlsek, může se stát, že jej začne vyžadovat a začne loudit. Tomu lze snadno zabránit tím, že nebudeme pamlsky podávat vždy za určitý výkon (např. zastavení), ale budeme tuto formu motivace kombinovat s jinou, tj. třeba hlasovou pochvalou, pohlazením, pohovem, aj. Výzkumy dokonce prokázaly, že takovéhle nepravidelné zpevňování má větší efekt než když zvíře dostane pamlsek vždy. Pak bych ještě byla opatrná u podávání pamlsků koním zkaženým, příliš žravým nebo tam, kde má jezdec problém s udržením autority.
Pamatujme, že motivace je nejúčinnější, pokud je co nejvíce různorodá. Když za každý cvik koně pohladíme a řekneme "hodný", kůň vůči této formě poměrně rychle otupí. Když budeme používat pouze pamlsky, kůň je začne vyžadovat. Pokud bychom po každém správně provedeném cviku za odměnu skončili, moc toho nenacvičíme. Je tedy potřeba kombinovat co nejvíce různých způsobů a neustále aktivně vymýšlet, čím koni práci zpříjemnit. To předpokládá, že nad výcvikem budeme hodně přemýšlet a hledat různé inovace a zpestření. Každý ví, že koně nudí stereotypní a opakující se dril a přesto tolik koní má šest dní v týdnu jízdárnu se stále stejnými prvky. Oč spokojenější a úspěšnější by tito koně byli, kdyby do hodin byly zařazovány neobvyklé prvky jako třeba slalomová dráha, Parelliho hry, přechod přes různé objekty na zemi nebo jen místo klasických kruhů a vlnovek chození cikcak po jízdárně. Nepochybně by to více bavilo i samotné jezdce. Motivující je ale i pouhý fakt, že práce není stejná, že kůň neví, co ho čeká, že se vyvarujeme stereotypu. Já zastávám názor, že práce by měla být spíše krátká a intenzivní (zde ale záleží i na typu koně). Žádné monotónní klusání po jízdárně nebo na kruhu, ale na každé stěně nějaký cvik, kůň nikdy dopředu neví, co přesně bude a to ho udržuje bdělého, soustředěného a nenudícího se. Toto soustředění ale nesmí být příliš dlouhé. Má to i další pozitivní efekt, pokud je zvíře nuceno být stále "ve střehu" a očekávat nečekané, zrychlí a zpřesní se i jeho reakce a tudíž má jezdec více šancí koně chválit.
Tímto jsem pravděpodobně vyčerpala obecné způsoby motivace, zbytek je na vás. Nikdo nezná koně lépe než jeho majitel nebo stálý jezdec. Ten musí tudíž nejlépe vědět, co zrovna pro jeho koně bude to pravé ořechové. Spousta koní ráda skáče a je pro ně odměnou na konci drezurní hodiny překonání jednoduchého skůčku. Jiní si zase rádi živěji zacválají na přilehlém poli. Koně, kteří nemají denně výběh, mohou ocenit sundání sedla a vypuštění ve volnosti na jízdárnu. Hodně koní baví práce na ruce a je vítaným zpestřením, pokud třeba v půli hodiny sesedneme a začneme s novým cvikem nejprve ze země. Jsou ale i tací, které žádná podobná aktivita nepotěší a nejlepší odměnou je dát jim pokoj. Zkrátka, uvedla jsem několik tipů, ale nejvhodnější si musí zvolit každý sám dle svého koně. A jak jsem již napsala dříve - čím rozmanitější motivace, tím účinnější.
Příště: A co když je potřeba potrestat?