Kruhová ohrada, kruhovka, kruhový výběh, kruh - nebo kdo jak chcete - není jen místo na louce vyšlapané od lonžování, či honění koně na lonži dokola - pod tímto pojmem se skrývá místo, které dnes používá mnoho jezdců či majitelů koní k výcviku koní nebo jen ke hrátkám s nimi. Následující řádky nás zavedou do dob již minulých a poví nám, jak se dříve s koňmi v takových ohradách "pracovalo" , k čemu vlastně sloužily a jaký je jejich účel v dnešní době.
"Kruhovky" bylo možno vídat (tak jako dnes i dříve) v různém provedení - hrazení bývalo a bývá dodnes z kulatin, plotů, pražců, z živého plotu či jiných zelených keřů a dokonce i z drátu nebo betonu. Dnes se začaly kruhové ohrady v mnohých stájích, jezdeckých klubech či rančích stavět především díky rozmachu tzv. přirozené komunikace s koněm, která se v naší zemi stala hitem v několika posledních letech. Je lhostejno, zda jste vyznavači klasického, westernového či rekreačního ježdění. V kruhové ohradě (a nejen v ní) se pracuje s koněm pouze dvěma způsoby: buď tvrdě, nebo citlivě. Jiná možnost v jakékoliv práci s koněm není. Kruhová ohrada bývá zpravidla dobrým pomocníkem a velmi často usnadní práci nejen Vám, ale i Vašemu koni za předpokladu, že s koněm komunikujete a nevedete monolog. Bohužel, v dřívějších dobách tomu tak nebylo.
Pokud budeme hledat první zmínky o kruhové ohradě, dostaneme se až hluboko do minulosti, kdy Ameriku brázdili kovbojové.
Kruhová ohrada byla a je součástí každého ranče a bývala prostředkem ke zkrocení a zlomení vůle koně. Docházelo zde nejen k častým a vážným úrazům, ale také ke smrti jak koní, tak lidí. Součástí kruhových ohrad byl silný kůl nebo strom uprostřed. Za tento kůl se koně uvazovali a pak "cvičili". Tato tradiční výcviková škola užívala brutální metody a zacházení s koněm.
Pokud se zamyslíme nad pohybem koně v kruhové ohradě, dojdeme k faktu, že pohyb v ní, ať je jakýkoliv (krok, klus či cval) je plynulý a neumožňuje koni přerušit takt chodu, jako např. klasická ohraničená jízdárna, kde se kůň může "schovat" v rohu.
Kruhová ohrada má velký význam při výcviku zejména mladých koní, neboť umožňuje koni lépe pochopit pohyb v kruhu, který lze později využít např. při lonžování. Další velkou výhodou přípravy koně v kruhové ohradě je, že díky ohrazení se kůň neučí pullovat a vypadávat ven lopatkou, jako je tomu např. při lonžování na volném prostranství. Také méně zkušeným jezdcům pomáhá kruhovka svými danými rozměry. Ti pak využívají celý daný prostor a nemají tendenci se s koněm neustále přesouvat z jednoho místa na jiné. Tím je zachování ohnutí těla koně po linii (stopě) kruhu a tím smysl práce na kruhu. Huba koně je na rozdíl od práce na lonži na volném prostranství ušetřena tahu a tlaku lonže rukou lonžujícího, neboť i při lonžování v kruhovce je možný měkký kontakt s hubou koně, avšak hrazením je mu znemožněno vyhnout se jejímu působení.
Hrazení bývá vysoké zhruba od 1,30m - 2 m, může být plné (často zdůvodňováno tím, že kůň není rozptylován vnějšími vlivy - kůň však nemusí své rozptýlení vidět - stačí že ho cítí), nebo v několika řadách např. z prken či kulatin. Pokud je jako hrazení použito zelených keřů, bývá velmi často doplněno alespoň jednořadou ohradou.
Setkat se ovšem můžeme i s mobilními kruhovkami. Vzhledem k nízké hmotnosti se používají hliníkové díly tvořené do stěn, které se k sobě lehce přichytí a utvoří se tak v relativně krátkém čase požadovaný rozměr ohrady. Takové typy je možno vídat např. na výstavách či závodech.
Co se samotného hrazení týče, jistě není třeba zdůrazňovat že z hlediska bezpečnosti a možnosti úrazů mají být všechen použitý materiál na stavbu bez ostrých předmětů (zbytky větví, suky, šrouby, hřebíky, háky). Jako zábrana pro vymetání podkladu ven ze stopy kruhu se používají např. malé balíky slámy zajištěné dřevěnými kolíky, prkenné zábrany, pražce poskládané po obvodu apod.
Zavírání bývá řešeno mnoha způsoby. U mobilních boxů bývá otevírání jednoho nebo dvou dílů směrem ven ( z hlediska bezpečnosti a snadnosti - otevřít s koněm za sebou je lepší ven, neboť se koník nemá možnost nikam "zaháknout"). U pevných kruhovek se můžeme setkat s různým typem zavírání - např. zasunování klád do kovových či kožených ok v jedné, dvou či třech řadách, použití pásky nebo lanka s rukojetí a očkem k zaháknutí. Vchodová část do kruhovky by neměla být menší než 1,5m. Poskytuje tak dost prostoru pro průchod jak koně tak jezdce a to i koně s případnou výstrojí.
Povrch bývá různý. Od písku, pře piliny, štěrk, hnůj z pilin, až po drcenou kůru stromů. Hloubka povrchu by se v závislosti na průměru prostoru a použitého materiálu měla pohybovat mezi 10 - 15 cm. Povrch by se měl pravidelně upravovat, zvláště pohrabáváním, neboť v kůň svým pohybem po obvodu kruhu podklad neustále vytlačuje směrem ven. Podle rychlosti chodu se mění postavení koně na linii kruhu a vahou těla je podklad vystrkáván ven z kruhovky. Zábrana ho nepustí ven a po ukončení práce lze podklad snadno vrátit zpět na stopu. Ta je tak neustále souvislá a měkká.
Největší debaty při stavbě kruhovky jsou většinou věnovány její velikosti. Velikost se pohybuje, v závislosti na plemeni a využití koní, od průměru 12,5 metru, přes 14m, 16m, 16,5m které používají lidé pracující s koňmi podle dnes moderních metod (tzv. Natural Horsemanship) do 18m v průměru. Čím menší průměr, tím více je kůň při práci v ohradě ohnutý, ale zároveň je také zatížení na jeho pohybový aparát větší, zvláště čím rychlejší je chod koně.
A naopak. Čím větší průměr, tím sice menší ohnutí koně, ale také menší zatížení na šlachy a klouby koně.
Jak lze s koníkem v kruhovce pracovat např. na jeho nasvalení, ve volnosti či prostupnosti chodů a jakým způsobem lze např. cvičit jeho odhad vzdálenosti, si můžete přečíst v navazujícím příspěvku o kruhové ohradě.
Lenka Fridrichová