Vlastnikun | Vademecum 4 - Pud stádový a pud sebezáchovy

 Pud stádový a sebezáchovy

Každý živočich má přirozenou potřebu vyhýbat se nebezpečným situacím a udělat vše proto, aby z nich vybruslil se zdravou kůží. Někdo má tento pud silněji, jiný slaběji vyvinutý, ale málokterému tvorovi chybí. Koně jsou zvířata, která po celé generace spoléhala na rychlost svých nohou a ostrost smyslů, dokázala zjistit nebezpečí velmi brzy a včas mu uniknout. Na rozdíl od šelem, které v zájmu ulovení potravy byly nuceny riskovat škrábance, pro koně by mohlo být jakékoli zranění smrtelné (tím míním nepřímo - oslabeni by se stali snazší kořistí predátorů).

    Je značný rozdíl mezi tvory, kteří v přírodě bývali lovci (šelmy, pes, člověk...) a zvířaty, která bývala lovena - tedy kořistí (koně). Srovnejte, jak reaguje na potencionální nebezpečí průměrný pes a běžný kůň. Koně jsou zvířata z našeho pohledu (lovců) až přehnaně úzkostlivá a někdy nedokážeme pochopit, čeho a hlavně proč se bojí. Na ohrožující situaci může kůň reagovat v zásadě dvěma způsoby - útěkem nebo agresí. Typický pro převážnou většinu je ten první, záleží ale také na okolních podmínkách. Je velmi málo koní (převážně hřebců), kteří by na potencionálního útočníka (např. přibližující se člověk) reagovali protiútokem, tj. kousáním, vyhazováním a kopáním, mají-li kam utéci. Na druhou stranu, mohou zde hrát roli předchozí zkušenosti, kdy si kůň ověřil, že člověk je slabý nepřítel a je výhodnější ho zastrašit či zahnat. Situace se ale mění, pokud je kterékoli zvíře zahnáno do rohu (např. v boxu) nebo pokud něco brání. Koně si málokdy brání své území (jsou původem kočovná zvířata, přesunovali se za pastvou), brání si ale svá mláďata, někteří jedinci stádo a žrádlo, je-li jeho množství omezené. Pak je pud sebezáchovy přehlušen něčím silnějším, třeba mateřským pudem. Rozhodně nikdy nepodceňujte neznámého koně, který dává najevo strach v boxu. Může se proti vám i velmi tvrdě bránit útokem, když nemá kam utéct. Co se útěku týče, tato reakce je preferovaná a pro koně typická. O tom by mohla vyprávět spousta z nás, kdo měl někdy problém s odchytem koně na pastvině nebo ho kůň odvezl od (pro něj) nebezpečného objektu. To, čeho se koně lekají, hodně závisí na jejich smyslech, zorném poli a předchozích zkušenostech, ale také na momentálním a celkovém rozpoložení. Základním faktorem, který velmi zvyšuje vnímavost koně na "bubáky", je nervozita a stres. Lekavost a úprky pod sedlem jsou poměrně obsáhlý problém, který proberu v samostatném díle; nyní se budu zabývat pouze chováním koně ve stádě. Je velmi zajímavé (ale naprosto logické), sledujeme-li, jak se šíří vzrušení ve skupině koní, jak snadno se jednotlivci nechají strhnout ostatními. Ještě zajímavější je pozorovat koně, který se ocitne z nějakého důvodu v postavení, že nebezpečí se nachází mezi ním a ostatními koňmi. Nejprve vyrazí na druhou stranu od objektu, ale za chvíli se zastaví, větří a zvažuje rizika. Obvykle se nakonec rozhodne vrátit k ostatním koním i za cenu, že musí znovu přes rizikové území. Stává se tedy velmi zřídka, že by kůň zpanikařil do té míry, že se řítí neznámo kam a je schopen si ublížit. Všichni víme, že v přítomnosti svých stádových druhů se kůň cítí mnohem bezpečněji a nebojí se objektů, kterých by se mohl o samotě obávat. Takže stádový pud, který je u koní tolik rozvinut, má své kořeny v pudu sebezáchovy. Samotný kůň by v přírodě nepřežil dlouho, nutně potřebuje ostatní, kteří za něj hlídají v době odpočinku a brání se spolu s ním v případě nutnosti. Stádový pud je jedním z nejsilnějších vlivů, které na koně působí. Trpělivou prací jej lze do jisté míry potlačit, kůň si zvykne, že může důvěřovat svému jezdci a že se opět navrátí do stáda. Horší situace nastává, pokud zvíře bylo nuceno někde delší dobu pobývat samo. Málo sebejistý kůň pak začne být téměř "závislý" na ostatních koních a je potřeba mnoho trpělivosti k odstranění tohoto "zlozvyku". Tresty pochopitelně nepomáhají, protože pouze zvyšují nejistotu koně. Pomáhá pouze pomalé navykání na delší vzdálenost od ostatních koní a je velmi prospěšné, pokud kůň svému pánu důvěřuje a cítí v něm oporu. Stádo ovšem neplní pouze ochrannou funkci, ale také své členy usměrňuje podobně, jako lidská společnost jednotlivce. Pokud by lidské mládě bylo vychováváno příslušníky jiného živočišného druhu (nebo třeba roboty) bez kontaktu s jedinci svého druhu, mohlo by se vyvíjet po určitých stránkách i velmi dobře (tzn. velmi dobře se přizpůsobit daným podmínkám), ale nikdy by nebylo schopno si osvojit specificky lidské hodnoty a už vůbec ne se začlenit do společnosti. Bylo by v jistém smyslu "pokřivené". (Pro zájemce: fenomén tzv. "vlčích dětí" česky popsal např. Matějček). Pokud by se měl bez společnosti obejít dospělý jedinec, nejspíše by velmi strádal a časem by se u něj vytvořila porucha osobnosti. Nyní si toto aplikujte na koně. Mladý kůň, který bude vychováván bez kontaktu se stádem, které by ho usměrňovalo a vychovávalo, se začne upínat na lidi a bude po nich vyžadovat podobné chování jako po svých vrstevnících, tj. na náš vkus poměrně drsné hry. Ani nejlepší cvičitel nedokáže (nemůže dokázat) suplovat stádo. Hříbě bude jednak strádat nepochopením a jednak nebude dostatečně přirozeně usměrňováno, takže s největší pravděpodobností bude velmi nevychované, ale také deprivované. Nemluvě o tom, že v dospělosti již bude mít problémy se zařazením do skupiny koní. Není náhodou, že většina agresivních a kousavých koní byla vychovávána o samotě. Dospělý kůň bude reagovat podobně jako člověk. Bude postrádat společnost, podle svého založení a sebejistoty více či méně. Každopádně zůstane tento zážitek (potrvá-li izolace delší dobu) pevně zapsán v jeho psychice a při opětovném kontaktu s koňmi na nich bude velmi lpět. To, jaký vliv na chování koně má stádo, je nejlépe vidět v situaci, kdy ve stádě dochází k nějakým změnám. V tu dobu i koně vcelku samostatní začnou spěchat z vyjížděk a přestanou se soustředit na jízdárenskou práci, budou roztěkaní a možná se dokonce pokusí o útěk ke koním. Citlivý jezdec, který přemýšlí o chování svého koně, si bude situace vědom a nebude ji vyhrocovat nepřiměřeným trestáním. Odměnou mu bude, že až se situace ustálí (obvykle týden dva), kůň se upokojí a bude mu opět pozorným společníkem.

Příště: Pár postřehů o lekavosti