Jak naučit koně reagovat na pomůcky
a přitom neotupit?
Minule jsme si řekli, že jak koně naučit reagovat na dotek a tlak a vysvětlili princip zcitlivění na určitý druh doteků. Zároveň jsme si ale ujasnili, že existují další, i mnohem silnější tlaky, na které je potřeba, aby zvíře otupělo a jak toho docílit. Vyzbrojeni těmito teoretickými poznatky, můžeme se teoreticky pustit do učení pomůcek a senzitizace koně.
Vysvětlit koni, že na tlak holeně má vykročit, jde poněkud obtížněji, protože to už není hříbě, které prostě odstrčíme. Je tedy potřeba použít něco, co mu náš úmysl ozřejmí. Nejlepší je druhý kůň jako vodič, pokud to ze závažných důvodů není možné, pak vodič a hlas, na který by měl být naučen ze země. Aby si kůň spojil pomůcku s následujícím úkonem, je potřeba, aby pomůcka vždy těsně předcházela úkon. Pokud tedy mladý kůň vykročí a my ho tedy ještě rychle pobídneme, nedocílíme ničeho. Pokud se nám nepodaří zvíře k pohybu motivovat a přesto pomůcku dáme, nedocílíme také ničeho, kromě toho, že pokud to budeme opakovat častěji, kůň podobně jako při zvykání si na sedlo, zařadí tento dotek mezi ty, které má ignorovat. Jednou ze zásad u mladých koní proto je neexperimentovat, vyvarovat se opakovaných a zbytečných pomůcek, pobízet pouze pokud víme, že koně přimějeme k pohybu. Naprosto stejná je situace při učení reakcí na tlak udidla. Nezkušený kůň sám od sebe nebude vědět, že na přitažení otěží a tlak v hubě má zastavit. Pokud to budeme zkoušet, není vyloučené, že ho bolest donutí (ale můžeme se také dočkat mnohem bouřlivější a méně žádoucí reakce), ale s počtem nevydařených pokusů se budeme pouze blížit k momentu, kdy kůň bude tlak v hubě ignorovat. Pokud ten tlak přeroste až v bolest, bude se bránit zvedáním a házením hlavy, vzpínáním se či úprkem, ale asi s námi nebude spolupracovat a zastavovat. I zde je tedy potřeba si vypomoci nějakou věcí (hlas, vodič, plot), která koně donutí zastavit, když předtím následovala zádrž. Spolu s reagováním na pobízející holeň seznamujeme koně i s bičíkem (nejprve ze země, pak i pod sedlem). Neměl by se ho bát, ale měl by ho chápat jako něco, co mu říká, co má dělat. A určitě nevadí, když zjistí, že je radno ho respektovat, protože dokáže i pořádně štípnout. Když pak dojde na výuku ohýbání, bičík mu objasní, co po něm jezdec chce. Spousta jezdců učí koně ohýbání tak, že ho doslova násilně vytlačuje do ohnutí. Nejen, že je to pro zvíře nepříjemné, je to i nesrozumitelné, vždyť předtím jsme na tlak chtěli něco jiného (v sedle zrychlit, na zemi ustoupit). Není potom divu, že koně na to reagují otupěním hned na počátku výcviku, které se pak jen velmi těžko odstraňuje. Zde jsou kořeny problémů mnoha jezdců, kteří se neuvěřitelně nadřou, aby donutili koně správně projet roh nebo se ohnout na kruhu. Kůň je totiž navyklý tyto pomůcky z velké části ignorovat. Zde je radno si již od počátku vypomoci bičíkem. Pokud je remonta již ze země naučena, co jeho dotek na různých místech těla znamená, velmi jí usnadníme pochopení, co po ní vlastně chceme a vyvarujeme se zbytečného tlačení. Ani ohnutí nebude tak náročné, pokud je již zvyklá na ohnutí bez jezdce na ruce. Přesto ale platí, že ohnutí by se mělo vyžadovat pomalu a nenásilně nejprve formou velmi velkých kruhů, protože je pro koně poměrně náročné a nechceme přece vyvolat jeho odpor hned na počátku výcviku. Když tedy kůň tyto základní doteky chápe a rozlišuje, můžeme přistoupit k jeho zcitlivování. Nemusím asi zdůrazňovat, že v počátcích výcviku pomůcky trochu přeháníme, ale ne ve smyslu síly, ale spíše polohy (holeň posunutá více dozadu než normálně, výrazné zavrtění se v sedle při zastavování, apod.) Když je kůň již spolehlivě rozlišuje, pomůcky se stávají nepatrnější a stále méně znatelné. Neustále je ale potřeba zachovávat zásadu, že pomůcka přichází pouze v okamžiku, kdy po ní má následovat cvik. Pokud kůň nereaguje, vždy máme možnost, jak ji zintenzivnit. Rozhodně je lepší použít bičík než koně okopávat. Při správném postupu výcviku by ale k nereagování zvířete docházet nemělo. Předpokládám, že vše, co jsem napsala výše, jsou obecně známé věci. Nyní se ale budu zabývat způsoby, jakými se běžně koně na pomůcky otupují, což si zřejmě jezdci neuvědomují. Vycházejme z toho, co bylo řečeno. Stále působící tlak nebo doteky, na které nenavazuje žádný úkon, "říkají" koni, že je má ignorovat. Co si tedy myslet o stále ještě poměrně rozšířené praktice v anglickém ježdění pobízet při každém kroku? Je opravdu nutné, aby kůň byl pobízen při každém kroku, aby nezastavil? Není výhodnější ho naučit, že pobídka znamená vykročení, prodloužení nebo změnu ruchu a že tempo si musí udržovat sám? Ve své praxi jsem se ještě nesetkala s mladým koněm, který by nebyl schopen se to naučit. Zato už jsem potkala spousta koní starších, ze kterých musel jezdec vydřít každý krok. A samozřejmě, pomůcky, které se takhle často používají, vyvolávají stále menší odezvu. Takže jezdec je nucen tlak stupňovat, používat ostruhy a přesto má časem co dělat, aby koně donutil k pohybu. V určité fázi výcviku je kůň při správném postupu a důvěře k ruce jezdce připraven k nesení hlavy na kolmici, ale toto musí přicházet postupně a nesmí být násilně vynucováno.
Totéž se samozřejmě týká i opačného extrému, tedy koní, kteří jsou tak tvrdohubí, že prý nejdou zastavit. Vážně se najde kůň, který by působení udidla v hubě necítil? Považuji to za nesmysl. Můj kůň původně utíkal s jezdcem i na páce. Nyní mu nedělá problém zastavení na lehký tlak gumového udidla. Je tedy nesmysl, že by to "necítil". Pouze se naučil tlak ignorovat a když zesílil nad hranici únosnosti, prostě od něj prchl. Naštěstí lze koně sensitizovat jen o málo hůře než otupit. Ovšem ne ostřejším udidlem. Napadá mě poslední příklad, kdy si jezdci sami své koně otupují, a to je jejich hlad po drezúrním rámci. Aby byl jezdec spokojený, nestačí, že zvíře plní jeho povely, je uvolněné a klidné, ještě je potřeba, aby mělo někde hlavu. Třeba na kolmici. Proč čekat, až díky náročným drezúrním požadavkům bude ten kůň nucen zkrátit se i vpředu sám, když se tomu dá pomoci protahováním udidla v hubě? I remonta může vypadat hezky s hlavou na kolmici. Problém je, že k udržení hlavy na kolmici u nepřipraveného koně, musí jezdec vyvíjet poměrně silný a stálý tlak (resp. neustálé hraní si s udidlem), aby ho v této nepříjemné pozici udržel. A také neustále pobízet, aby vyvážil působení ruky (fyzikální zákon Akce a reakce). Takoví koně sice potom možná hezky vypadají, ale jezdit na nich není žádné potěšení, ale spíš neustálý boj o každý krok.
Příště: Senzitizace otupělých a necitlivých koní