Hmat, citlivost a pomůcky
Přemýšleli jste někdy o tom, jak úžasnou schopnost rozlišování doteku musí mít sportovní kůň? Já bych asi na místě jezdeckého koně totálně selhala, protože si vůbec nedokážu představit, že bych někdy byla schopná tak perfektně cítit doteky a tlak a podle nich reagovat. Vždyť dobře přiježdění koně jsou schopni provádět cviky na pomůcky, které jsou prakticky neviditelné. Nepatrné nachýlení těla, několikamilimetrový pohyb pěsti s otěží, holeň přiložená o kousíček vpředu či vzadu. Ale jak tohoto ideálu docílit?
Koně jsou odmala velice citliví na doteky. I ten jezdecky nejtupější kůň velmi dobře cítí mouchu na svém břiše. Už malá hříbata si stejně jako děti ráda vychutnávají hlazení a drbání. I koně mezi sebou si rádi dopřávají tohoto požitku, stačí se podívat na klisnu s hříbětem nebo koně na pastvině. Pozorování koní nám odhalí i odpověď, kde jsou jim doteky nejpříjemnější, tedy kde jsou koně nejcitlivější. S největší pravděpodobností se jedná o oblast kohoutku - vídáme poměrně často, že si koně svými zuby toto místo navzájem velmi něžně masírují a oštipují. Když jsem před několika lety tento "objev" učinila, jezdila jsem zrovna mladou dostihovou kobylku, která byla při tréningu dost nervózní, zlobila, caplovala a pokládala se do otěží. V boxu byla ale velmi mazlivá. Napadlo mě, co se stane, pokud na ni zkusím i pod sedlem působit hlazením a masáží na jejím nejoblíbenějším místě, na kohoutku. Jednou v místech, kde se cválalo, začala opět zlobit a pokládat se do otěží. Místo zapírání rukou o krk a brzdění jsem jí jednou rukou začala jemně masírovat kohoutek a mluvit k ní tak, jak jsem si s ní povídala při mazlení v boxu. Reakci jsem nějakou čekala, ale tato mě překvapila. Kobylka natočila uši dozadu, sklonila hlavu, setrvačností klusala a vychutnávala si nezvyklý přístup. Samozřejmě, že jsem tedy tento "fígl" praktikovala častěji i na jiné koně, ale s tak výraznou reakcí jsem se již nesetkala. Přesto se mi to ale osvědčilo jako výborná metoda ke zrelaxování koně. Dalším velmi citlivým místem jsou pysky koně a koutky. Je to logické, protože jimi kůň ohmatává potravu a předměty. Místo v hubě, kde obvykle leží udidlo, není už tolik citlivé, spíše je snadno zranitelné, protože kůže leží přímo na kosti bez ochranné vrstvy svalů (ekvivalent třeba naší holenní kosti). Podobně jsou na tom i žebra, kam umisťujeme pomůcky. Od pouhé citlivosti, která je vrozená je ale ještě dlouhá cesta k tomu, aby kůň doteky a tlak na různých místech dokázat interpretovat. Pokud se dotýkáme koně, který na to není zvyklý, nejspíše se setkáme se šviháním ocasem, vykopáváním a podobně podrážděnými reakcemi nebo ignorováním. Pokud dotek zesílíme na tlak, s největší pravděpodobností kůň zareaguje protitlakem, přičemž ještě zatne svaly v dané partii. Toto je přirozenost, nikoliv to, že kůň na tlak ustupuje. Začne-li ovšem správná výchova již od hříběte, není problém mu vysvětlit, že na tlak má ustoupit. Bývá to vlastně první cvik, který koně učíme. Zpočátku musíme hříbě doslova odstrčit, ale pokud tento cvik opakujeme, zjistíme, že nám stačí stále menší a menší síla, později pouhý dotek, ve výsledku třeba i ukázání na určitou část těla. Tento proces, kdy neustále zjemňujeme naše působení k vyvolání odezvy, se nazývá sensitizace, zcitlivění. Je základem celého výcviku. Nenechte se mýlit názvem, nejedná se o to, že bychom museli učit koně cítit, to má vrozené, ale učíme ho, že určitý dotek něco znamená a že na něj má nějak zareagovat, jedná se tedy o podmiňování. Pokud kůň zareaguje, je odměněn minimálně tím, že mu dáme pokoj. Pokud tedy budeme důslední, postačí nám čím dál jemnější podnět. Nejprve naučíme hříbě prostě uhnout. Později budeme požadovat, aby uhnulo tou částí těla, které se dotýkáme, tj. buď ustoupilo zádí, couvlo při doteku na prsou apod. Tady už začíná diferenciace, kůň musí odlišit, co znamenají doteky na různých místech těla. Podobně při poklepání na nohu ji zvedne a učí se tak dávat nohy. My ale neučíme koně reagovat na dotek pouze uhnutím, protože hříbě také čistíme. Při hřebelcování vyvíjíme poměrně velký tlak, kterému by kůň (navzdory předchozímu) uhýbat neměl. Dochází tedy k první selekci toho, co má a nemá hříbě ignorovat. I později pod sedlem na jednu stranu chceme, aby na přenesení váhy kůň reagoval, ale pokud náhodou ztratíme rovnováhu, potřebujeme, aby pokud možno zastavil nebo aspoň neměnil směr a ruch, než se v sedle srovnáme. Zde musí už kůň velmi selektovat podněty, aby se nám zavděčil. Z toho je vidět, že kůň musí být do jisté míry na spoustu věcí otupělý a mnoho podnětů se musí naučit ignorovat.Přesuňme se o pár kroků dál, k obsedání. Když mladý kůň dostane poprvé sedlo na hřbet, není mu to pochopitelně moc příjemné. Obvykle zatne svaly a nechce se moc pod tou divnou věcí hýbat. Při opakovaných lekcích si ale zvykne a otupí natolik, že mu nebude vadit ani jemné dotažení podbřišníku. Podobnou reakci uvidíme znovu, až si na koně sedne jezdec. Opět si kůň bude zvykat na váhu, zpočátku bude naprosto rozhozený jakýmkoli byť nepatrným pohybem jezdce a teprve časem otupí natolik, že tyto nepatrné pohyby nebude vnímat rušivě. Jaká tedy bude první přirozená reakce, když kůň poprvé pocítí pomůcku holení? Ano, ztuhne, zatne svaly a nejspíš se ani nepohne. Samozřejmě, že to je jen jedna z možných reakcí (stejně tak i na sedlo a jezdce), není vyloučeno, že kůň naopak zareaguje bouřlivě, začne se plašit, vzpínat a pokoušet se utéct, ale řekla bych, že takovéhle případy jsou v menšině a mívají cosi společného s předchozí malou nebo neodbornou přípravou. Shrnu-li to, v našem systému výcviku využíváme velké citlivosti koně na dotek. Učíme ho, že určitý dotek a tlak cosi znamená a jak na něj optimálně reagovat, oproti tomu jiný, byť i mnohem nepříjemnější tlak, neznamená vůbec nic a je potřeba ho ignorovat. Dochází k tomu, že kůň se stává selektivně sensitivním.
Pro koně není přirozená reakce na holeň ani na udidlo (jak si příště ukážeme), tyto věci je potřeba cílevědomě učit.
Příště: Jak koně naučit reagovat na pomůcky a přitom neotupit.