Hubertovy jízdy

Jezdeckou sezonu každý rok uzavírá na podzim Hubertova jízda. Pořádají ji v mnoha stájích po celé republice jako odměnu pro všechny své členy, kteří po celý rok pilně pracovali. Hubertovy jízdy jsou vzpomínkou na pradávnou tradici parforsních honů. Kolébkou parforsních honů je Anglie. Šlechta tehdy za zvuku lesních rohů vyjížděla na svých koních se smečkou několika desítek loveckých psů po stopě lišky.

Lov zvěře původně patříval k běžným a nezbytným činnostem člověka. Parforsní hony ho však změnily ve společenskou záležitost a jezdeckou slavnost. Sám název honu je odvozen z francouzského výrazu "per forcé" - silou. Postupem doby se parforsní hony staly základem pro vznik dostihů typu steeplechase - mimo jiné i Velké pardubické.

Vlastní vysoké jezdecké umění, vynikající honební kůň a smečka vycvičených loveckých psů bývaly chloubou a prestiží každého šlechtice. Hrabě Oktavián Kinský v roce 1836 uspořádal v Chlumci nad Cidlinou jako první v Čechách parforsní hon podle anglického vzoru. Ceremoniál honu provázely fanfáry a znělky oznamující příjezd a vítání hostů, slavnostní mši, zahájení lovu, objevení a druh zvěře a ukončení honu. Cílem honu přestalo být ulovení štvané zvěře. Jelen po zastavení psí smečkou nebyl usmrcen, ale vrácen do obory.

Po první světové válce byly hony pořádány tak, že smečka psů pronásledovala jezdce představujícího nejčastěji lišku nebo jelena, vytvořením pachové stopy zvěře. Slavná éra parforsních honů v České republice zanikla s počátkem druhé světové války.

Tato tradice se přenesla v předminulém století i k nám a dnes přetrvává právě v podobě jízdy na počest sv. Huberta, patrona lovu, který má svátek 3. listopadu.

Lišku nyní představuje jezdec s liščím ohonem připevněným na rameni, který se vydává první na trasu do terénu. Následuje ho lot jezdců a koní s masterem (čti mástrem) v čele. Když se sejde koní hodně, rozdělují se jezdci na více lotů – např. podle schopností jezdců nebo koní. Zdatnější jedou těžší trasu s těžšími přírodními i umělými překážkami, různě členitým terénem, lesem i stržemi, po cestách, přes potoky.. Master je nejdůležitější osoba jízdy. Pečlivě zaznamenává veškeré prohřešky jezdců – pády, odmítnutí skoku, různé neposlušnosti a drzosti, mezi jeden z nejhorších přestupků patří i předjetí mastera.

Diváci dle terénních možností z povzdálí doprovází loty buď v kočárech s koňmi nebo na větším autě. Jízda má zhruba v polovině přestávku, během které se na vybrané louce všichni – diváci, jezdci i koně občerství, případně u ohňů trochu usuší a pokračuje se dále.

Celá jízda je ukončena závěrečným dostihem – Halali. Zde přichází ke slovu také "liška" – jezdec se zmíněným ohonem, za kterým se všichni vydávají a v plném trysku se ho snaží dostihnout a ohon ukořistit.

Poslední hold svatému Hubertu je vzdán večer při svatohubertské zábavě, kdy je zahájen soud se všemi hříšníky, kteří se dopustili během vlastní jízdy neodpustitelných přestupků. Jednotlivě jsou předvoláváni před soudní stolici, dle záznamů mastera obžalováni a potrestáni např. povinným odevzdáním určitého množství vinného i jiného moku. Soud pak tyto odpustky obvykle rozdá po všech stolech a zábava může nerušeně pokračovat.

Čerpáno z : 

http://new.psi-kocky.cz/kone_jezdectvi/hubertova_jizda.html

http://www.equus-kinsky.cz/eq1ph.htm

Krásně je to také popsané v článku ve Fauně 24/12/2001

Honební jízdy dnes

Dnes je nazýváme dle patrona lovu - sv. Huberta - "Hubertovy jízdy”. Dnes jsou Hubertovy lovecké jízdy, honební jízdy nebo krátce hony sportovně-společenskou záležitostí, pořádanou na ukončení sportovní sezóny. V současném pojetí se vyznačují spíše rekreační vyjíždkou do terénu, přátelským setkáním a společenskou zábavou. V organizaci některých jízd převládá snaha o maximální počet účastníků a proto je vhodné houf dělit nejen co do počtu, ale také úrovně koní a jezdců. K náročným trasám Hubertovy jízdy je vhodné přizvat pouze vybrané hosty, aby průběh a úroveň netrpěla nesourodým kolektivem. Ve výběru koní a jezdců by rozhodující vliv měl mít máster a trenér klubu, kteří nejlépe odhadnou úroveň jezdeckého umění společnosti. Jak už bylo zmíněno, dnešní účastnící mají převážně koně trénované na jízdárnách pro různé jezdecké disciplíny, nikoliv však pro účel honu. Řada jezdců bývá potom překvapena při ostřejším tempu temperamentem svých koní, zhoršením ovladatelnosti a tím i zvýšením rizik úrazu, zranění a nedisciplinovaností.

Trasu honu většinou vyhledává, staví překážky a určuje místo meetu a checku mástr. Předcházíme tak trapným nedostatkům blouděním z neznalosti trati, nevhodně voleného tempa, vyhýbání překážkám a pádům.

Na meetu mástr určí místo trubačům a dává povely pro trubače. Rozdělí popřípadě houf a seřadí ho. Pán honu osobně přivítá zúčastněné a krátkým proslovem je seznámí s průběhem honu a mástrem. Po slavnostní fanfáře se provádí stužkování zúčastněných. Mástr je označen zelenou šerpou, pikéři žlutou stužkou na obou rukávech a jezdci představujícímu lovenou zvěř je na rukáv připnut liščí ohon. V duchu starých tradic by měla probíhat i vlastní honební jízda. Po hlášení vrchního lovčího, že hon je připraven, by měl mástr zúčastněné seznámit s pravidly honu. Poté pán honu velí "zahajte hon” a následuje příkaz "vypusťe psy”. První za zvuků fanfár "lovu zdar” vyjíždí liška a to krokem.Za ním 2 - 4 jezdci imitující smečku psů, kteří sledují trasu lišky. V mírném odstupu je sleduje vrchní lovčí s pikéry. Za nimi vede houf s větším odstupem mástr, který nesmí být nikým předjet. Přesto, že to odporuje tradicím, efektní je předvést schopnosti jezdců a koní zúčastněným přihlížejícím hostům na širokém, pevném, ale lehce skákatelném skoku. Vyžaduje to však větší louku nebo strniště, které umožní "napětí” koní jezdcům zvládnout bez prohřešků proti pravidlům honu. K této alternativě se přistupuje hlavně tehdy, když organizátoři hon pořádají spíše pro přihlížející hosty a chtějí jim předvést úroveň výcviku svých koní směřující k propagaci jezdeckého střediska či klubu. Během trasy honu překonávají účastníci nástrahy přírodních překážek, protože zvěř přece utíkala tam, kde ji šlo nejhůře dostihnout. Přírodní překážky by měly být pevné a mohutné, protože ty u koní vzbuzují respekt, který je nutí ke správnému odhadu skoku. Shoditelné nebo snadno zlomitelné překážky mohou pak být pro další účastníky nebezpečné, může dojít i ke zranění koní. Navíc je zničen i zážitek ze skoku pro ostatní jezdce. Na předem určeném schecku hlásí jezdci (psi) ztrátu stopy a proto mástr dá povel trubačům k fanfarám a velí k občerstvení sesednout.

Doba občerstvení jezdců je někdy využívána např. k ukázkám loveckých plemen psů a jejich práce, sokolnictví apod. Po ukončení nechá mástr znovu zatroubit a velí "do sedel”. Za zvuku troubení znovu vyrazí na trať. Během doby druhé půlky honu, se hosté přesouvají na místo zárazu zvěře - halali. Na tomto místě psi zastaví lišku, vrchní lovčí s pikéry počkají na dojezd houfu a za troubení a povelu halali umožní jezdcům získat liščí ohon. Závěrečný akt "zárazu” bývá různý. Může to být dostih a vítěz na úrovni lišky poté dostane ohon, u vyspělé společnosti a menšího houfu dochází ke stíhání a nahánění lišky a ulovení ohonu přímo z ramene jezdce nebo zavěšení ohonu v předem určeném prostoru apod. Vrchní lovčí, pikéři a mástr se honu většinou nezúčastňují. Po ulovení lišky nechá mástr všechny jezdce nastoupit, vrchní lovčí podá hlášení pánovi honu a představí vítěze honu. Poté se odtroubí slavnostní fanfáry a vzdá se hold vítězi honu. Pán honu se s účastníky rozloučí a pozve je k poslední leči - pohoštění, během kterého probíhá soud s účastníky, kteří se prohřešili proti pravidlům honu.

Každé sportovní odvětví má svá pravidla. Řídit se jistými tradičními zásadami, které jsme vám zde přiblížili, by se měli řídit i honební jezdci. Sníží se tak riziko zranění a úrazů a naopak zvýší sportovní zážitek.

Parforsní hony měly vždy svoji noblesu. Dávejme ji i dnešním Hubertovým jízdám, přispějeme tak k podpoře krásného sportu, čímž jezdectví jistě je!

© www.koniny.ic.cz