Přístup a hodnocení sebe-sama
Jezdec, který si uvědomuje potřebu sebevzdělávání i vzdělávání koně v otázkách ježdění, a přitom nemá možnost stálého ježdění pod cvičitelem / trenérem, musí hledat sám způsoby, jak získat zpětnou vazbu, zda to, co s koněm provádí, je správné a účelné. Přitom je mnohem snazší kontrolovat reakce koně, než se naučit správně na koni sedět a působit na něj tak, aby se co nejlépe rozvíjely jak mentální, tak fyzické schopnosti jezdce i koně.
I stopy ve sněhu mohou sloužit pro kontrolu správnosti provedení cviku.
Pro kontrolu a opravu vlastního sedu jezdce je nutné být viděn, nebo se vidět. Ten, kdo nemá možnost platit trenéra, těžko bude mít k dispozici halu se zrcadly na stěnách. Řídit se podle vlastního stínu moc nepomůže, stín je deformovaný podle pozice zdroje světla a koukání do země na stín také sedu nepřidá. Opravdovou pomocí je ale pořízení videozáznamu, nebo alespoň fotografií. Pořídit videozáznam si může člověk i sám, když vhodně umístí kameru na kraj jízdárny, i když pochopitelně lepší bude záznam, který pořídí další člověk, který bude jezdce s kamerou sledovat. Výhodou je, že tento kameraman nemusí být žádný odborník na jezdectví, a přesto jeho přítomnost poskytne následně tak důležitou zpětnou vazbu. Velkou nevýhodou je, že i když si jezdec následně záznam prohlídne a uvědomí si, kde má jeho sed nedostatky, tyto se mu budou těžko odstraňovat bez stálého dozoru, který by mu je připomínal a opravoval v okamžiku, kdy se jezdec chyby dopustí. Ne že by bylo nemožné touto metodou některé chyby odstranit, ale zcela jistě to vyžaduje mnohem vyšší úsilí a více času, než při řízeném výcviku. Někdy je problémem i to, že jezdec sám své chyby nepozná. Absence vědomí jak by jezdecký projev měl vypadat pak jezdce pouze utvrzuje ve vlastních chybách. V současné době lze videa umístit i na veřejné internetové portály a nechat si poradit od anonymních diskutujících. Problémem takového "trénování na dálku" je fakt, že "trenér", který se na webu vydává za odborníka, může být nudící se dítě, které si na koně sedlo naposledy o prázdinách u babiččina souseda, a jeho byť dobře míněné rady mohou být v přímém rozporu s jezdeckou vzdělaností.
Velkou výhodou pro jezdce – samouka je zkušený, dobře vycvičený kůň. Takové zvíře dokáže jezdci napovědět, pokud je jezdec ochoten naslouchat. Pokud však jezdec nekriticky hledá důvod "nefungování" koně na nepovedenou pomůcku pouze v koni, poměrně snadno koně zkazí. Je potřeba si uvědomit, že ten, kdo se učí, není pouze jezdec, ale i kůň – a pokud jezdec bude trvat na plnění špatně podaných povelů, naučí se kůň na tyto nedokonalé povely "správně" reagovat, i když se přitom musí vyrovnávat se špatnou pozicí člověka v sedle. Kůň pak požadované cviky předvádí ne díky skvělé technice, ale navzdory sedu jezdce. Přímým důkazem tohoto stavu jsou záporné emoce koně, nespokojenost, která je v přímém rozporu s ladností a lehkostí pohybu. Kůň sice "funguje", ale je tuhý, neprostupný a neochotný. Výraz koně a jeho ochota při práci je důležitou zpětnou vazbou pro jezdce.
Kontrola přesnosti provedení cviků koněm je pro jezdce nejsnazší a díky tomu také můžeme vidět i na soutěžích hodně úspěšných samouků v disciplínách, kde těžiště hodnocení je v projevu koně, ale na to, co dělá na koni jezdec, se nehledí. Například pokud chce jezdec dosáhnout opravdu kulatého kruhu, a ne šiškoidu, má ihned po projetí cviku možnost vizuální kontroly stop koně v čerstvě pobránovaném písku jízdárny, nebo v zimě ve sněhu. Přesnost zahájení a ukončení cviku si jezdec může sám pohlídat za pomoci značek v prostoru, na kterém jezdí. Zvládnutí jízdy na přesnost může být určitým kladným ukazatelem jezdeckých pokroků, ovšem je to jen jeden z ukazatelů jezdecké zdatnosti. Jezdectví není o tom, že kůň dokáže projet nějaký cvik, ale o celkové souhře.