Tento článek jsem se rozhodla umístit na tyto stránky proto, že jsem sama velkým vyznavačem občasného ježdění bez sedla, nikoliv však proto, že bych si hrála na vyznavačku "přirozenných" metod, spíše proto, co mínil i autor tohoto článku. Je úžasné, že někdo konečně napsal článek o tom, co se snažím vysvětlit, pokud se mě ptají na to, proč si proboha nevezmu sedlo. Tuto metodu používám pro občasné srovnání koně, zlepšení svého jezdeckého výrazu - ne jako běžný proces. V čem může být přínosná i pro vás? Čtěte a uvidíte. ;)
Proč jezdit (občas) bez sedla?
Jezdit na koni bez sedla doporučujeme všem. Jezdec, který není jištěn sedlem, musí opravdu kvalitně zvládat svou rovnováhu, respektive spojit svou rovnováhu s koněm v jeden celek. Bez sedla nejde jezdit "proti koni", ale je třeba vždy "jít s koněm", jinak jezdec ihned ztrácí balanc a padá.
Při ježdění bez sedla jsou také kladeny podstatně větší nároky na kvalitu sedu jezdce. Křivá záda, ztuhlost, předklon či záklon znamenají jistou ztrátu rovnováhy.
Tuto ztrátu nelze vyrovnat šlápnutím do třmenů, chycením se sedla ani podobnými záchrannými mechanismy. Je třeba pracovat pouze s vlastním tělem. Společné rovnováhy jezdce a koně dosáhneme pouze pokud dobře a uvolněně sedíme, nijak nebráníme koni v pohybu, nepřitahujeme se za otěže a aktivizujeme jeho zadní nohy, čímž si zajistíme jeho kulatost a pohodlnost. Centrum jezdcovy rovnováhy je umístěno v jeho břiše (stejně tak to učí například jóga). Břicho by mělo být uvolněné a jezdec by se měl snažit směřovat břichem ke kohoutku koně (tedy s každým nádechem a výdechem do břicha se snažíme břicho spustit blíže ke kohoutku).
V kroku, klusu i cvalu balancujeme pouze břichem. Snažit se držet nohama či tahat za otěže nám nepomůže, právě naopak, snaha o držení se vede pouze ke ztuhnutí jezdce i koně. Na obvyklou otázku "A jak se tam držíš?" existuje jednoduchá odpověď: "Nedržím, sedím." Stejně tak jako se sedlem, i bez sedla musí jezdec hledat s koněm společnou rovnováhu a ne bojovat o udržení se na hřbetě.
Bylo by chybou se domnívat, že ježdění bez sedla je pouze bezúčelnou zábavou. Bez sedla lze provádět veškeré drezurní cviky, jezdit do terénu i skákat přes překážky. Každý (nejen) drezurní jezdec by měl umět všechny cviky předvést stejně dobře se sedlem i bez něj. Jen tak si může ověřit, že jeho sed je dostatečně kvalitní (a nezneužívá opory sedla), a jeho pomůcky dostatečně přesné a jemné. Protože aby byl kůň bez sedla pohodlný, musí být uvolněný.
Drezura bez sedla přináší jezdci řadu zajímavých podnětů a zpětnou vazbu. Bez sedla můžeme cítit páteř koně a tedy si podle ní kontrolovat, zda dobře pracujeme s naší vahou. Zejména při práci na dvou stopách (dovnitř plec, dovnitř záď, překrok, ustupování na holeň atd.) si tak nejlépe zkontrolujeme, jestli se někam nenakláníme, jestli se nebortíme v bocích či se nějak nevhodně nekroutíme.
Ježdění bez sedla také prověří vztah, jaký s koněm máme. Mnoho jezdců na svých koních bez sedla vůbec nejezdí. Většinou z toho prostého důvodu, že se svých koní bojí. Málokdo to ovšem přizná. Tito jezdci obvykle tvrdí, že jejich koně jsou divocí, zákeřní, nebezpeční či obtížně zvladatelní. Ovšem jen zanedbatelné procento koní je takových ze sebe. Tyto projevy koně zpravidla odráží kvalitu jezdce a jeho přístup ke koni.Pokud je kůň spokojený, má svého jezdce rád a důvěřuje mu, není nebezpečný se sedlem, bez sedla a ani ve volnosti. Proto je nejdůležitější, aby komunikace, vzájemná důvěra a přátelský vztah s koněm byl vždy na prvním místě.