Začínáme pracovat..
V tomto díle se budeme věnovat začátkům práce s dostihovým koněm – ze země, na lonži i pod sedlem, najdete zde mozaiku různých názorů. Rupert začíná na lonži, protože abecedu ze země má již za sebou, na konci článku ji pro vás ale zopakuji. Radit bude australský trenér Craig Barret i Andrew McLean.
Jak bylo vysvětleno minule, Rupert byl pět let součástí našeho života jako dostihový kůň. Takže jsme nemuseli absolvovat běžný proces výběru koně. Dnes jsme požádali jednoho z nejuznávanějších australských trenérů, Craiga Barreta, o radu, jak začínat. Potěšilo nás, jak byl nadšený z našeho zvířete:
"Pokud mám koupit koně z dráhy, tak tento vypadá úžasně, je krásný, má hezkou hlavu a výraz, velmi milý pohled. Z fotografie nepoznáte temperament, ale vypadá milý a klidný."
"Fakt, že byl dobrý na dráze, mi říká, že je to dobrý kůň. Dobrý kůň je vždy dobrý kůň a rozumný kůň je rozumný kůň. Pokud byl dobrý na dráze a trenér říká, že byl hodný, je to prakticky jisté i pro další trénink."
Když dostanete koně z dráhy, dáváte mu volno nebo jde rovnou pracovat?
"Osmiletý jako ten váš může začít rovnou pracovat. Jeho kondice ukazuje, že může - je dostatečně silný ve všech partiích, nebojuje při práci ani při skákání. Bude záležet na jeho vztahu k práci - pokud kůň vypadá stresovaný nebo unavený, pokud nedožírá žrádlo, stojí v rohu boxu se svěšenou hlavou, pak možná potřebuje přestávku. Záleží na jeho duševním rozpoložení. Pokud jsou fit, spokojení a pozorní, rád s nimi začínám pracovat rovnou. Nedriluji, pracují třeba půl hodiny. Všichni mí koně žijí venku, takže nemám problém, že by byli nepříjemní ve stáji, ale pokud k nám přijde kůň, který kouše a kope, pak je možná lepší ho napřed nechat být."
"Prvním velkým úkolem je u plnokrevníků naučit je chodit v klidu rovně. Klasický dostihový kůň chce běhat a myslím že nejlepším způsobem, jak to odstranit, je pracovat na jízdárně, na kruhu nebo na dvou, nedat jim moc prostoru na přemýšlení a snažit se je uvolnit. Nesnažte se učit je, aby zůstali pomalí i na rovném úseku, hodně z nich to nemá rádo. Musíte je vlastně nechat jít dopředu, dokud se neuklidní, pak je můžete zpomalit."
"Na kruhu i na rovné linii jich bude hodně padat na jednu stranu a musíte počkat, dokud nepůjdou dopředu trochu v klidu, než přiložíte vnitřní holeň, naučíte je od ní uhýbat a další věci. Uklidnění, ne snaha utéci před udidlem. Rád je jezdím v kroku, klusu i cvalu na volné otěži, možná přitom padají dovnitř kruhu, ale pokud jdou na volné otěži, začnou se uklidňovat a nejdou proti udidlu."
Bohužel pro nás jsme nebyli schopni uposlechnout Craigovy rady, díky kombinaci mokrého počasí a Vandinu zaneprázdnění na univerzitě. Takže Rupert byl ve výběhu a když jízdárna dostatečně vyschla, začali jsme mu nový způsob pohybu představovat na lonži.
Roz a já jsme vždy byli velkými fanoušky lonžování - je to způsob formování koně, kdy jste stoprocentně koncentrovaní na něj, nerozptyluje vás řešení pozice svého těla a on nemusí řešit, co dělá člověk na jeho hřbetě. Máme pocit, že dokud kůň ochotně nenabídne hřbet a nejde kulatý a uvolněný, nemá moc smyslu na něj posazovat jezdce - zejména přihlédneme-li k faktu, že jezdec na hřbetě má sklon koně "obracet".
Jak je vidět z obrázků, Rupert byl velmi "obrácený". Roz ho nejprve lonžovala na vyvazovacích otěžích, zapnutých úplně nejvolněji a postupně je utahovala, ale jen tak, aby do nich nenarazil a nepolekal se. Když chodil bez problémů na vyvazovacích otěžích, vyměnila je za tzv. vídeňskou otěž (nebo také trojúhelníkovou otěž, probíhající od podbřišníku přes udidlo do stran), která koně více vybízí ke snížení hlavy a vyklenutí hřbetu. Samozřejmě, že klíčovým faktorem je vždy, aby kůň šel pořád dopředu.
Rupert strávil na lonži už nějakou dobu, než vůbec pomyslel na snížení hlavy a zakulacení. Snížil krk třeba na čtvrtinu kruhu, pak ji znovu vystřelil do vzduchu, pak znovu objevil možnost jít dolů a znovu nahoru... a tak. My jsme ho jen klidně pobízeli dopředu, dokud nezjistil, o kolik pohodlnější je to s krkem dole a uvolněným tělem. Roz s ním nejprve pracovala jen deset minut, protože tahle práce je docela těžká, postupně se dostávala na dvacet a kontrolovala, aby čas rovnoměrně rozdělila mezi levou a pravou stranu - ale až když šel na lonži spokojeně dopředu. Zpočátku je lepší s koňmi pracovat pouze na jednu ruku, dokud opravdu nepochopí, co se od nich chce a nemást je požadováním pohybu na druhou stranu.
Při pozorování, jak chodí na vídeňských otěžích, se nám zdálo, že se cítí stále trochu omezovaný, i když jde dolů, takže jsme přešli zpátky k obyčejným vyvazovacím otěžím a vypadal mnohem spokojeněji, i když šel níž a mnohem spíše tam zůstal, takže jsme vídeňskou otěž vzdali a ponechali ho na normálních vyvazovacích otěžích.
Doufejme, že za měsíc nebo dva, až Vanda skončí pro tento rok ve škole, bude připravený pro vážnější práci.
Andrew McLean - zvládání náhlých panických stavů plnokrevníků
Na dostihového koně je Rupert vcelku civilizovaný (podle jeho trenéra Nevina Eadese by se s ním v klidu prošel po našem frekventovaném městském mostě...) ale na rozdíl od našich teplokrevníků, Rupert je stále schopen se po sebemenší změně ve svém okolí (například když se kůň ve vedlejším výběhu pohne o deset metrů) sám dostat do bodu varu. Pro někoho, kdo to vidí poprvé, může být tento stav u plnokrevníků - zejména těch ze dráhy - docela stresujícím zážitkem. Nějaká drobnost způsobí, že kůň, který před minutou klidně stál ve výběhu, náhle vyrazí, zběsile krouží kolem a doslova prohání sám sebe. Takže jsem požádal jednoho z nejuznávanějších světových odborníků na redrezuru, aby mi poradil, co dělat, když se náš plnokrevník takto chová.
"Ta reakce vypadá jinak než to, co vídáte u většiny ostatních plemen koní. Většina jezdeckých koní jsou teplokrevníci, což znamená, že jsou napůl plnokrevní a napůl chladnokrevní - plnokrevní jsou pouze angličtí plnokrevníci a arabové. Směs plné a chladné krve oslabuje tendenci k této útěkové reakci. Problém je částečně také v tom, že ve snaze dostat z koní co největší rychlost především na krátkou vzdálenost, jsme znovu vyšlechtili koně s velmi silnou útěkovou reakcí. To znamená, že spouštěč je elektrizuje. Tato elektrizující útěková reakce je regulérní záchvat paniky, běh pro přežití, podporovaný náhlým vyplavením adrenalinu a všemi ostatními projevy, doprovázejícími útěkovou reakci."
"Chvíli asi ignorovat, protože se může jednat o projev konfliktního chování nebo nejistoty z nového místa. Trénink dostihového koně zahrnuje mnohem větší prvek nejistoty než u tréninku jiných koní, protože když běží, jsou pod mnohem menší kontrolou. Když to srovnáme s jinými koňmi, nejsou zdaleka tolik na pomůckách, nedokáží ustoupit na tlak holeně, stěží vědí, co je to zatočit, je velmi těžké i vést je rovně kolem bariéry, skoro všichni uhýbají do strany, velmi špatně se zastavují. Nejsou opravdu na pomůckách a to koni nepřináší tolik jistoty."
"A proto bychom měli udělat všechno proto, abychom je této nejistoty zbavili a naučili je spolehlivě reagovat na pomůcky. Což znamená nejprve práci ze země - naučit je nechat se vést jen na lehký kontakt otěží, na jemný signál, naučit je zastavit opět na lehký signál. Jednoznačně je naučit, že tlak vodítka nebude nikdy víc než řekněme 200 gramů - takže kůň je vždy na lehkém kontaktu a pokud vy jdete rukou s ním a pak náhle zastavíte, měl by zastavit prakticky tak rychle, jako jste zastavili rukou vy. Pokud rukou půjdete zpátky, měl by zacouvat i on, tak rychle, jak se pohybuje vaše ruka, takže je opravdu velmi jemný."
"Další důležitá věc je "vypnutí" na jednom místě. Pokud zahodíte otěž, zůstane tam."
"Pod sedlem je to stejné. Nejprve ho naučte jít dopředu na tlak holeně a zastavit na tlak otěží. Nejdůležitější věcí, kterou ho budete učit pak, bude nejen jít dopředu od holeně, ale prodloužit krok od holeně. Tedy pokud dáte zvýšenou pomůcku holení, spíše prodlouží, než aby jen zrychlil. Plnokrevníci mají sklony neprodloužit krok, když stisknete, ale spíš dělat kratší a rychlejší kroky - a to není špatné jen z drezurního, ale i psychologického hlediska, protože to znamená, že kůň zrychluje ne prodloužením kroků, ale rychlejšími kroky. Takže to, co my chceme, je, aby kdykoli stiskneme koně holeněmi, prodloužil délku kroků a tím docílil větší rychlosti."
Vím, že nejste velkým fanouškem lonžování, ale když vezmeme v úvahu, že se jedná o koně z dráhy, všechny na předku a z kopce, není tady prostor pro lonžování?
"Myslím si, že ano. Hodně lidí si o mně myslí, že nejsem příznivcem lonžování, ale tak to není - já jen nejsem příznivcem špatného lonžování. Všechny své koně před obsednutím lonžuji, myslím, že lonžování je důležité. Co já chci vidět na lonži, je, aby kůň pracoval stejně jako na ruce a pod sedlem. To jest, pokud ho pošlete dopředu, půjde dopředu ve stálém rytmu a nebude zrychlovat a snažit se utíkat. Lonžování je velmi užitečné proto, že když ho požádáte, aby šel dopředu a on začne spěchat a prchat, můžete ho naučit zpomalit díky přechodům do nižšího chodu."
Jakou máte úspěšnost u dostihových koní?
"Naše úspěšnost s tímto systémem je vysoká, protože funguje i u koní, kteří jsou traumatizovaní a u těch, kteří chtějí jen utíkat. Přivedení koně na pomůcky tak, aby se naučili být jemní v hubě a lehcí na holeni a holeň mohla prodlužovat kroky a otěž zkracovat, to je nejdůležitější, co můžete dělat, když je narovnáte."
Měl jste hodně koní, kteří se po běhání nedokázali srovnat?
"Vždycky je riziko, že někteří koně půjdou 'z kola ven'. Záleží na tom, jak dlouho si trénovali tenhle způsob chování. Čím déle závodili, tím déle bude trvat i redrezura, protože se to bude vracet, tak jako mokvající rána. Bohužel, útěková reakce, protože je u zvířat tak užitečná pro přežití, se vysoce posiluje. Jinými slovy, jen malá podpora, tedy dvě nebo tři příležitosti k utíkání je velmi efektivně posílí v této reakci, zatímco k naučení správné věci je potřeba ji opakovat třeba osm nebo devětkrát."
"Měl jsem z dráhy několik moc hezkých koní. Se svým hřebcem Woodmount Magicem, kterého jsem prodal do zámoří v roce 1995, jsem sám desetkrát závodil, aniž by to na něj mělo nějaký negativní dopad. Myslím, že to je velmi rozumný přístup i pokud chcete běhat a trénovat najednou."
"Co je potřeba, je hodně dobré práce ze země, hodně dobré drezurní průpravy pod sedlem a velmi pečlivý výběr trenéra."
Dodatky překladatelky:
"Když poprvé dostanu koně na trénink," uvádí McLean zde (doporučuji k přečtení), "osahávám si nejprve ze země, jaký je, zejména při rozcházení se a zastavení. Těch šest základních reakcí má velmi přesnou hierarchii. Zastavení a rozcházení se je na samém spodku pyramidy. Náhodné zastavování a rozcházení se produkuje rytmus a uvolnění a začíná učit kontaktu. Když kůň chce příliš jít a ne moc zastavovat, pak utíká a je těžký v ruce - když chce příliš stát, nebo je jeho zastavení dobré, ale krok slabý, pak je líný. Kůň v rytmu je kůň, který je tak příjemně vyladěný, že nejmenší šťouchnutí jej vyšle dopředu a nejjemnější dotek zpomalí a usadí do rytmu. Rytmus je v určitém smyslu schopnost, vycházející z vysílání dopředu a zastavování."
"Těchto šest reakcí se učí pomocí uvolnění tlaku. Při nápravě se pak vracím až k těmto základům a zjišťuji, jak fungují - mohou být neosvojené i u koní, kteří mají jinak velmi dobré základy. Čím více se procvičuje správné reagování, tím lépe se upevní naučené chování, až se stane zákonem. Když jsou tyto základy na svém místě, můžeme jít dál a trénovat použití jemnějších signálů. Například učíme koně zastavit na sed, vykročit na sed, zatočit na ohýbací sed a tak podobně." Jinými slovy, dříve, než přikročíme k další práci s ex-dostihovým koněm, musí ze země perfektně reagovat a poddat se tlaku otěží. Tuto reakci vybudujete, pouze pokud okamžitě při náznaku poddání tlak ihned uvolníte. Nespokojte se s tím, že zastavíte, když zatáhnete silou a už vůbec ne s tím, že má "tupou hubu", takže vás tak trochu vleče. Je potřeba vybudovat reakci už na velmi malé zapůsobení otěží. Jakmile jej toto naučíte ze země (a zároveň se sami naučíte pracovat s tlakem a uvolněním), můžete zkoušet i ze sedla. Když kůň bude vědět, co tlak znamená a jak se mu vyhnout, sníží se jeho nejistota, o které píše McLean výše.
A lonžování? Lonžování bývalého plnokrevného koně většinou vyžaduje pevné nervy a mnoho zkušeností, protože tito koně na lonži mívají tendence prchat a snížení krku se jeví jako naprostá utopie. Pokud nasadíte pomocné otěže, které koně normálně vpředu přibrzdí, dá se čekat souboj. K lonžování tedy přistupte až poté, co máte ze země zvládnutou spolupráci, koník se vás nebojí, není ve střehu před každým vaším pohybem a nemá tendence za normálních podmínek nikam prchat.Dokud nezvládne v klidu bez zrychlování chodit na lonži v kroku a klusu, ponechte ho na ohlávce. Nesnažte se je brzdit násilím, škubáním za ohlávku, ale ani vyběhávat. Jak píše trenér výše, je potřeba koně nechat jít dopředu, dokud sám nepřijde na to, že utíkat není třeba. Jakýkoli trest nebo "ujetí nervů" způsobí, že se citlivý kůň vystresuje a vaše práce je rázem pryč.
Až když kůň zcela rutinně chodí dle vašich pokynů v kroku a klusu, nemá problém s přechody a získá trochu jistoty a rovnováhy, můžete přemýšlet o cválání. Buďte připraveni na to, že cval na kruhu je náročná věc, která vám koně opět rozhodí a potrvá docela dlouho, než ho zvládne. Takže počítejte s utíkáním střídaném přeskakováním, kozlováním, vypadáváním do klusu, tendencí táhnout vás ven z kruhu nebo neochotou nacválat. Necválejte dlouhé úseky, už jen samotné nacválání je účinné cvičení, takže pro začátek bohatě stačí nacválat na několik kroků, pak přejít do nižších chodů a koně uklidnit. Pokud se vám zdá, že cválání koně rozrušuje neúměrně, můžete ho zkusit odložit a vrátit se k němu později. Mnoho lidí, potažmo jejich koní, ale vnímá cval jako jakýsi "nadchod", který zkoušejí jen málokdy a nejsou si v něm jisti. Cval je ale chod jako každý jiný a má-li se v něm kůň pohybovat neproblematicky, je to jen otázka praxe a rutiny.
Za diskutabilní považuji použití pomocných otěží. Ne že by nebyly účinné a nedokázaly pomoci v řešení nějakého problému, ale je to nástroj poměrně silný, který má potenciál působit bolest a koni ublížit. Navíc u koně z dráhy lze očekávat velký odpor a je potřeba velmi opatrné navykání. U koně, který chodí hodně "otočený" a má zkrácenou horní linii, možná není špatné protažení na chambonu, ale je třeba mít na paměti, že chambon (nebo ve článku zmíněná vídeňská otěž) koně posílá poměrně hodně na předek, což u dostihového plnokrevníka, který je hodně na předku sám o sobě, není to pravé. Já osobně velkým přítelem chambonu nejsem a jeho použití chápu jen tam, kde se jedná o skutečně ztuhlého, "otočeného" koně. Vyvazovací otěže učí sice koně respektovat tlak udidla a nereagovat protitlakem, u citlivého plnokrevníka ale často způsobují utíkání před přilnutím a zalézání za otěž. Proto bych paušálně pomocné otěže určitě neordinovala. Pokud kůň nemá zásadní problém, výuka ze země na vysvětlení správných reakcí postačí a "správné svaly" kůň získá postupnou prací.
Pokud kůň chodí "obrácený", je potřeba hledat příčinu. Tou bývá ve většině případů buďto nepochopení správné reakce na pomůcky otěží, anebo jezdec s málo citlivou rukou. Tam je potom na místě pravidelná práce s trenérem, který problém odhalí a pouze v případě potřeby a po zvážení schopností jezdce doporučí lonž a případné vyvázání. Často ale situaci vyřeší čas při pomalé, klidné práci na dlouhé otěži ve členitém terénu a na jízdárně při ohýbání a překračování kavalet.