Obsedání
V tomto a následujících dílech se možná nedozvíte nic nového, ale přesto považuji za důležité je zařadit, protože spousta lidí zapomíná a jednotlivá stadia přeskakuje. Výsledkem je sice napohled rychle a efektně přiježděný kůň, ale později se zpravidla objevují problémy.
Již dříve jsem se zabývala výcvikem jako procesem selektivního zcitlivování koní. V 7.- 9. díle podrobně popisuji, jak se mladý kůň učí rozlišovat doteky a tlaky, které má ignorovat (např. čištění, tlak sedla) a jiné, které něco znamenají a na něž vyžadujeme reakci. Potom i další zpřesnění reakcí a návyk koně na stále slabší podněty. Toto je základem komunikace v ježdění a ve výcviku a pouze, když budeme respektovat určitá pravidla, budeme schopni se se svým koněm dorozumět bez potíží a nutnosti používat sílu.
Nyní bych se chtěla zaměřit na výcvik ne po stránce komunikační, ale spíše jako rozvoj psychických a fyzických schopností koně. Nezlobte se na mě, když budu opakovat staré známé poučky a popisovat posloupnost, kterou jistě znáte ze starých jezdeckých učebnic. Považuji je za nutné a zapomínané. Nebudu se zde věnovat výchově hříběte, ale začnu přípravou k obsedání, tedy první vážnější prací.
Každý ví, že na obsednutí musí být zvíře fyzicky a psychicky zralé a připravené. Je paradoxem, že koně menšího vzrůstu dorůstají dříve a jsou tedy dříve fyzicky zralí než ti, kteří 'vytáhnou' do výšky. Proto pozor na argument, že "ten už je dost velkej, obsedneme ho". Hlavně v současnosti, kdy se odchovávají čím dál větší sportovní teplokrevníci, je třeba jim dát dost času na dozrání. Pokud koně zatížíme před dosažením fyzické zralosti, máme zaděláno na zdravotní potíže a odchod koně do důchodu v celkem mladém věku. S psychikou je to velmi podobné, ale o to náročnější, že to není patrné na pohled. Měla jsem možnost poznat spoustu koní, kteří po obsednutí byli 'nepoužitelní', roztěkaní, nesoustředění a neučenliví, nespolupracovali a pod sedlem zlobili nebo byli naopak flegmatičtí a nechtělo se jim pracovat. Když se na ně šlo citlivě, dospívali často až někdy kolem šestého, sedmého roku života a jejich povaha se až překvapivě změnila. Při necitlivém nebo uspěchaném přístupu jim ale zůstal negativní vztah k práci a k lidem a byli z nich neochotní a nespolupracující koně nebo koně, kteří kladli odpor a naučili se vyhýbat práci, jak jen to šlo. A chyby v raných stadiích výcviku se odstraňují později velmi obtížně. Máte-li tedy koně, který se projevuje podobně, jako jsem popsala výše, dejte mu prosím čas a představte si na jeho místě dítě, které zařadili do školy přestože by si ještě mělo hrát s dětmi ve školce.
Připravenost na obsednutí znamená, že mladý kůň je zvyklý na lidi, nebojí se a má k nim dobrý vztah. Dále je navyklý na ošetřování, ohlávku, vodítko, těsně před obsednutím i sedlo a uzdečku. Je položen základ selekce podnětů, tedy rozlišuje již určité podněty, na které má určitým způsobem reagovat (ustoupit, zastavit, popojít, zvednout nohu) a podněty, na které je uvyklý a reakce je nežádoucí, tedy zejména tlak sedla, dotek ohlávky, aj. Po obsednutí se do této kategorie zařadí i váha jezdce a mírné pohyby v sedle, které nemají komunikační význam. Jako příprava na obsednutí by se měl kůň naučit reagovat na slovní povely, na povel zastavit, rozejít se, naklusat, nacválat, ustoupit, zacouvat. Po psychické stránce by kůň před obsednutím neměl mít problémy soustředit se na práci s člověkem ze země a na lonži, neměl by klást odpor ani být přehnaně líný. Pokud se mu 'nechce' nebo na lonži zlobí, snaží se utíkat a není schopen pochopit jednoduché, výše uvedené povely, pak buďto ještě není zralý nebo není dostatečně připravený, každopádně není radno nad tím mávnout rukou a koně obsednout. V této fázi výcviku je třeba mít na paměti, že hodně koní má silný stádový pud, který může působit potíže. Vlastní výcvik by v tomto případě měl probíhat ve společnosti dalšího koně, aby mladé zvíře bylo v klidu a nebylo rozptylováno samotou, vedle toho by se ale mělo postupně uvykat na odchod od stáda a návrat k němu. Pokud nebude o samotě stresováno, většinou si časem zvykne.
V současné době se hodně klade důraz na fyzickou připravenost, zejména posilování zádových svalů lonžováním na chambonu. Koně se učí nosit krk vytažený dolů a na tlak otěže sklonit hlavu. Osobně nejsem příliš zastáncem tohoto postupu a ani v praxi se mi moc neosvědčil. Jeho pozitivum, tedy posílené zádové svaly před obsednutím, mi nepřipadá nijak výrazné, pokud jezdec při obsedání postupuje pomalu, jezdí krátce a s pauzami a rozumně stupňuje nároky, nemívají zdraví koně zpravidla potíže. Taktéž nucení koně k určité pozici hlavy mi připadá jako podceňování koní, kteří chudáci nevědí, kde je pro ně příjemnější mít hlavu i v případě závaží na hřbetě. Chambon je pro koně určitá forma násilí a donucení, nutíme ho nést hlavu v určité pozici a pokud ji tam nemá, působí mu to bolest. Nezdá se mi to jako nejvhodnější začátek výcviku. Za pomoci některé pomocné otěže je také snadnější koně unavit a přetáhnout. Nemyslím si také, že by pro mladého koně byl optimální častý cca dvacetiminutový pohyb na kruhu. Koně na chambonu zpravidla příliš nechtějí dopředu, což není nic divného, když si uvědomíme, že je nejvýše přirozené, že při rozcházení kůň zvedá hlavu a v ten moment, dostane zádrž chambonem. V příručkách se radí koně pobízet, aby dobře vyšlapoval a pracoval zádí. S ideou nenásilného ježdění se tato praktika neslučuje a podle mého názoru její přínos nedosahuje výše nedostatků. Těžko potom chtít, aby pod sedlem kůň šel ochotně a živě dopředu a bez pobízení udržoval stejné svižné tempo, když na lonži mu pohyb vpřed znepříjemňujeme nucenou pozicí hlavy a zezadu ho pobízíme. Koně lonžovaní na chambonu jsou od počátku zvyklí na konstantní pobízení a mívají pod sedlem často tendence tahat krk dolů a zadní nohy za sebou (a rada na to je opět ve zvýšeném pobízení!). Často jsou těžcí v ruce a špatně se vzpřimují, mohou si lehat do otěže, někteří vynalézaví se mohou naučit i jít pod otěží. Neříkám, že každý kůň lonžovaný na chambonu je takový, to v žádném případě, ale je méně těch, kteří jsou potom při ježdění lehcí v ruce a jdou vpřed bez pobízení nebo spěchání.
V žádném případě bych ale nepodceňovala fyzickou přípravu koně před obsednutím. Za její nejdůležitější složku považuji pro mladého koně velký výběh nebo pastvinu, kde 'posiluje' hrou s vrstevníky ideálně v kopcovitém terénu. Lonžování považuji za důležité hlavně proto, že mladý kůň se učí koordinaci, soustavnější práci a spolupráci s jezdcem. Podobně je to s prací na ruce. Pro mě při práci s mladými koňmi platí hlavně ta zásada, že pracuji krátce a snažím se, aby si zvíře zafixovalo spolupráci se mnou jako něco zajímavého a pozitivního, na co se má těšit. Můžeme práci obohatit i vycházkami do terénu na ruce spojenými s překonáváním terénních nerovností nebo prací na kavaletách.
Příště výcvik krok za krokem II., obsedání II. část