Fáze výcvikového procesu koně
Již jsme mluvili o potřebách koní, motivaci, odměnách a trestech a důvodech, proč koně dělají chyby. Nyní bych se chtěla zaměřit na podstatu výcvikového procesu, tedy jaké podmínky je potřeba splnit a jaké kroky učinit, aby se kůň mohl učit nové cviky.
Pokud chceme, aby si zvíře (ale i dítě) osvojilo nějakou novou věc, musíme mu nejprve připravit podmínky. To znamená zajistit, aby bylo co nejméně rozptylováno a nemrhalo energií a pozorností na jiné věci než je náš úkol. Proto jsem se v prvních dílech tak podrobně věnovala potřebám koní. Čím lépe jsou totiž uspokojeny, tím lépe se zvíře může soustředit na nás a není rušeno. Prvním předpokladem výcviku je tedy klidné, pozorné a spokojené zvíře. Jedná-li se o fyzicky náročnější cvičení, kůň by měl být i zahřátý, opohybovaný a uvolněný. V optimálním případě bychom měli pro výcvik zvolit takové místo, kde budeme chráněni před nežádoucími podněty, které by vyvolávaly ostražitost nebo zájem koně.
Další podmínkou potom je získat pozornost a přimět zvíře k soustředění a snaze podat výkon. Jinými slovy tedy motivovat ho. Spousta cvičitelů se snaží vzbudit motivaci k výkonu tím, že některou ze základních potřeb ponechají neuspokojenou a ta má zvíře přimět k provedení úkonu, ke kterému by jinak nebylo příliš ochotné. K tomu se využívá především potřeba jídla (motivace pamlsky a ovsem) a vody (existují způsoby krocení koní, které stavějí na tom, že žíznivé zvíře je povolnější). V některých sportovních stájích často koně nechodí do výběhu proto, aby měli více energie a chuti k pohybu při monotónní práci na jízdárně. Osobně nepovažuji za nutné a ani vhodné takto postupovat. Vždy můžeme zvíře motivovat klidem, povolením tlaku a pohovem, pochvalou nebo aktivitou, kterou má rádo nebo ukončením práce, případně dalšími způsoby, které jsem již podrobně rozepisovala.
Nyní se dostáváme již k samotné výuce nového prvku. Měli bychom dbát na to, aby výcvik postupoval plynule, tedy aby nový cvik navazoval na něco, co kůň již zná. Tím také začneme. Pokud třeba chceme zvířeti představit skokovou řadu, začneme na kavaletách, které již důvěrně zná. Pokud chceme koně naučit zaskakovat na správnou nohu na rovné čáře, zopakujeme nejprve zaskočení v rohu nebo na kruhu. Pokud ho chceme naučit couvat nebo ustupovat ze sedla, připomeneme mu to nejprve ze země, atd. Tím se jednak přesvědčíme, že předcházející cvik je již bezchybně osvojen, jednak zaměříme pozornost koně žádoucím směrem a vytvoříme most mezi již osvojeným a novým. Každému se lépe pamatuje to, co si může připojit k již dříve naučenému úkonu.
Je-li tedy vše v pořádku, zvíře je klidné a koncentrované a předchozí cvik rutinně zvládá, můžeme mu představit novou věc. Zpočátku nechceme dokonalý cvik, ale snažíme se, aby zvládl podstatu. Při couvání se spokojíme s jedním krokem zpět nebo jen přenesením váhy vzad. Při prvních skokových řadách nestavíme za kavalety nic vysokého, pouze nepatrně zvýšenou kavaletu v takové vzdálenosti, aby přes ni kůň nacválal. Je důležité, abychom upravili podmínky tak, abychom vlastně vyvolali žádoucí reakci koně. Pro většinu cviků máme ve výcvikových příručkách dostatek tipů, jak tuto reakci vyvolat, někdy ale může pomoci vlastní improvizace. Já se snažím na hodně cviků využívat práci ze země, kdy můžu koně svým tělem a za pomoci vodítka a tušírky lépe ovládat a mám nad ním vizuální kontrolu. V každém případě bychom se měli vyvarovat nucení koně a násilí.
Když se nám tedy podaří koně přimět k požadovanému úkonu, musíme jej okamžitě zpevnit pochvalou a pokud možno i odměnou (čímž nemíním jen pamlsek). Pokud se nám nedaří, neměli bychom koně trestat ani mu dávat najevo svou nelibost, měl by být pouze upozorněn, že "tudy cesta nevede." Já používám krátké, ostré "Ne" nebo zasyčení, při kterém se kůň zarazí a vyčkává. Zrevidujeme předchozí postup a můžeme se pokusit o totéž znovu a pečlivěji. Pokud po třech nebo čtyřech pokusech neuspějeme, je lepší cvičení přeruši a zkusit jej jindy. V případě opakovaných neúspěchů je pravděpodobné, že jsme se někde dopustili chyby, buď jsme nepřipravili optimální podmínky a zvíře nám nerozumí, nebo požadujeme něco, nač není ještě zralé.
Ani v případě úspěchu ještě nejsme v cíli. Od pochopení podstaty k zapamatování a bezchybnému provádění cviku je ještě dlouhá cesta. Vyžaduje časté opakování s pozvolným stupňováním obtížnosti. Zpočátku by se mělo jednat o tzv. opakování řízené. Tedy podobně jako na začátku je potřeba přizpůsobit podmínky a pomůcky tak, aby koni daly jednoznačně najevo, co požadujeme. Později, když už reaguje stabilně, se pomalu přechází k opakování volnému, kdy se procvičuje nový cvik i za jiných situací a kůň do něj není tak jednoznačně naváděn. Např. při výše zmíněném nacválání na správnou nohu si pomáháme tím, že nejprve zaskakujeme na určitém místě a koně hodně přistavujeme. Později ta místa měníme a dostáváme se k tomu, že požadujeme cval na konkrétní nohu i na rovných úsecích v terénu. Častým opakováním tím nemám na mysli to, co se často dělá, tedy že kůň cválá nebo chodí přes skokovou řadu "do zblbnutí", což podle mého názoru nemá žádný efekt, ale spíše to, že se ke cviku často, nejlépe denně vracíme, provedeme ho 1-2x a odměníme zvíře pohovem.
Za osvojený můžeme považovat cvik až tehdy, když jej kůň přesně a spolehlivě provádí za všech podmínek. Pak můžeme navázat dalším.
Příště – Detekce problému