Pár poznámek k pomůckám
...a další možnosti oživení otupělých koní. Již jsme si popsali základní princip, jak docílit citlivého a na jemné pomůcky reagujícího koně. Jen zopakuji, že je klíčové, aby pomůcka vždy předcházela cviku a pokud kůň zareaguje požadovaným úkonem, má být odměněn přinejmenším tím, že pomůcka přestane působit. Déletrvající pomůcky, po kterých nic nenásleduje, kůň po čase začíná ignorovat. Dalším důvodem neúspěchu může být také nejasnost pomůcek. Pokud zvíře nerozumí, co po něm chceme, nedokáže adekvátně reagovat, což v něm vyvolává stres a rezignaci, tedy opět otupení.
Každý kůň reaguje jinak podle svého temperamentu a předchozích zkušeností. Některý začne být nervózní a snaží se před dilematem uprchnout, jiný, když neví, co dělat, nedělá nic. Je proto velmi důležité, aby kůň dostával jasné signály a nové cviky mu byly představovány co nejsrozumitelněji a postupně. Podívejme se na nejčastější případy nedorozumění mezi koňmi a jezdci a začněme pomůckami holení. I zde platí, že je na každém, na co si svého koně naučí, ale já se zde budu držet klasického systému pobídek. V první řadě je třeba rozlišit, zda pomůckou chceme dosáhnout pohybu vpřed nebo do strany. Tomu odpovídá poloha naší holeně. Pokud se budeme držet jednoduché zásady, že holeň působící do strany je dále za podbřišníkem, zatímco holeň pobízející leží na zadním okraji podbřišníku, neměl by mít kůň problém s pochopením. Časem se pak dopracujeme k tomu, že kůň bude velmi přesně rozlišovat, co po něm chceme, podle polohy našich holení a umístění blíže nebo dále od podbřišníku. Nenechme se zmást tím, že při ohnutí na kruhu a v rohu jízdárny leží vnitřní holeň na svém místě, tj. na zadním okraji podbřišníku. Tato holeň koně nevystrkuje nikam do strany, pouze pobízí vnitřní zadní nohu k většímu podsazení a brání koni ve vpadnutí do kruhu či obratu. Holeň, působící do strany používáme např. při obratu kolem předku, ustupování na holeň, aj. Podrobněji odkazuji na kteroukoli učebnici jezdectví (např. Dobeš a kol.: Jezdectví a dostihový sport). Není myslím potřeba zdůrazňovat, že bez správného sedu a klidné holeně nelze na koně pomůckami korektně působit, proto výcvik v sedu musí být vždy primární. Co se vpřed pobízející holeně týče, i zde je potřeba rozlišovat, co vlastně po koni chceme. Můžeme vyžadovat změnu chodu, tj. vykročení, naklusání nebo nacválání, anebo prodloužení výšlapu, tj. chod zůstává stejný, ale kůň začne dělat prostornější kroky. Při korektních pomůckách by nemělo dojít ke zmatení. Chceme-li, aby kůň udělal delší krok, chceme vlastně, aby patřičnou zadní nohu podsunul více pod tělo. Pomůcka tedy musí přijít tehdy, když se příslušná zadní noha zvedá ze země. A protože se nohosled střídá, střídá se působení našich holení. Pokud toto nemáte zažité, doporučuji pozorovat koně ve volnosti nebo pod jiným jezdcem a uvědomovat si, kdy se která noha zvedá ze země a kdy má tudíž přijít pobídka. Pokud totiž přichází v nesprávný okamžik, kůň pochopitelně nereaguje a platí to, co jsme si říkali o otupení. Chceme-li změnit chod ve vyšší, pak pobízíme oběma nohama současně a pobídka se stupňuje od lehké pomůcky sedem přes holeně až po případné použití bičíku (za holeň). Jakmile kůň zareaguje, odměníme ho úlevou od tlaku. Zopakuji tedy, pro zcitlivění a předcházení otupení koně je klíčové působit holení dostatečně srozumitelně a pomůcka musí přijít v čase, kdy na ni kůň může reagovat. Poměrně častou chybou je také nekoordinovanost pobízejících a zadržujících pomůcek. Jedná se nejen o neklidnou ruku mírně pokročilých jezdců, ale především o chybně prováděné poloviční zádrže, kdy kůň dostává pobízející pomůcky a zároveň je brán rukou zpět ve snaze o přiuzdění a sbalení krku. Nejtvrdší formou tohoto je známé "nakopání si koně do pevné ruky", kdy jezdec zuřivě pobízí a zároveň jeho ruka pevně drží nebo dokonce působí zpět. Co jiného tomu koni pak zbývá než se buďto vzbouřit nebo poddat a zároveň pomalu ale jistě si na tento zpočátku bolestivý tlak zvykat a ignorovat ho? Platí, že kůň by měl být žádán o sebrání až tehdy, když je na to zralý a sám to nabízí a přilnutí by mělo být dosahováno prostřednictvím drezurních cviků, ne rukou. Tímto jsem doufám upozornila na úskalí pomůcek a vyjmenovala asi nejčastější chyby, které znemožňují senzitizovat koně (není vyloučené, že jsem nějakou zapomněla, ale pečliví čtenáři jistě pochopili princip a jsou s to své ježdění posoudit).
Nyní ještě závěrem této kapitoly přidám několik dalších možností, jak oživit otupělého koně jako doplnění postupu z minulého dílu. Popisovala jsem v mezích možností podrobně práci ze země a přechod na práci ze sedla. Někdy se ale stane, ze koník se u některého cviku "zasekne" a nechce a nechce pochopit pomůcku ze sedla. Typicky to bývá couvání, obraty, apod. Pokud usoudíme, že chyba není na straně jezdce a kůň již cvik ze země zná (to je primární), je možné využít zkušeného pomocníka, který ze země koně vede stejně jako při práci na ruce, zatímco jezdec ze sedla působí korektními pomůckami. Tento postup je rozhodně výhodnější než snaha o silové působení. Některé cviky v rychlejších chodech (především přechody do a ze cvalu) bychom ze země nacvičili velmi obtížně. Pokud je koník klidný a v rovnováze, není problém naučit jej to na lonži na hlasovou pomůcku. Pokud není (anebo jako další zpestření výcviku) a máme k dispozici ohrazenou jízdárnu, je práce ve volnosti dalším krokem ke zlepšení citlivosti a poslušnosti koně, o obohacení vzájemného vztahu nemluvě. Koně jsou schopni se bez problémů naučit pohybu po stěně nebo kolem trenéra v požadovaném chodu, na požádání zpomalit a zrychlit tempo, zastavit a zůstat stát nebo přijít k trenérovi, překonávat kavalety či skoky, měnit směr, aj. Zajímavá je i metoda lonžování na dvou lonžích, s tou ale nemám osobní zkušenost, takže reference o ní nechám povolanějším. Dále si můžeme koníka pod sedlem oživit prostřednictvím jiných koní. Například nacválání se někdy učí velmi těžko zejména u koní, kterým se nechce moc dopředu. Zde pomůže příklad staršího koně s předjezdcem a opět je to mnohem lepší metoda než bezcílné tlačení a okopávání koně. Toho lze využít i při skákání především přes neznámé překážky. A i velmi kyselí a neochotní koně začnou jevit chuť k životu, pokud na vyjížďce pojedeme s druhým koněm v živém ruchu hlava-hlava nebo při více zvířatech v řadě (ovšem pozor na bezpečnost, toto lze realizovat pouze se zkušenými jezdci a velmi dobře ovladatelnými koňmi, nesmí se to zvrtnout v předhánění se!) Práce v terénu je ostatně velmi prospěšná a tupější koně obecně mnohem lépe reagují venku. To, co nám dělá někdy problémy na jízdárně, se venku učí snáze, výborné je např. zcitlivování při cvičení v lese mezi stromy, kde se koně naučí reagovat prakticky na myšlenku a nepatrné nachýlení těla jezdce. V terénu lze využít i směru od stáje a ke stáji. Koně, kteří mají potíže se zastavováním a reagováním na otěž budeme toto snáze učit ve směru od domova, zatímco línější zvířata mnohem lépe naučíme např. prodloužení výšlapu na cestě domů.
A poslední poznámka se týká použití ostruh. Ostruhy se obecně považují za nástroj k senzitizaci koně na holeň. Korektně používaná ostruha na noze zkušeného jezdce má v podstatě podobnou úlohu jako bičík v mém podání, může posloužit i lépe. Podtrhuji ale, že jezdec musí být zkušený a velmi citlivý, klidná holeň je samozřejmostí, pak mohou ostruhy velmi dobře posloužit. Pokud je ale použije člověk necitlivý nebo nezkušený, riskuje jednak zranění (své - když to přežene) a jednak naprosté znechucení a otupení koně. Z toho důvodu považuji bičík pro většinu jezdců za bezpečnější. Mimoto je také univerzálnější.
Příště: O motivaci